Kocicidivka | VIDINA SMRTI 11

    "Vlastně za ním ani chodit nemusíme."najednou jsem k tomu neměla důvod.Celá tahle situace byla zvláštní a tak trochu trapná. "Prosím tě,neříkej mi,že se bojíš." "To ne.Jen se mi moc nechce." Z Ariiny tváře bylo jasné,že se jen tak nevzdá.Popadla mě za ruku a vlekla mě za sebou.Sotva jsme prošly dveřmi na dvůr školy,Arie pustila mé zápěstí,elegantně si zastrčila vlasy za ucho a narovnala se. Beze slova jsem šla za ní a sledovala jsem její pohupující se blond vlasy. Pár metrů před námi si na hřišti kopalo pár kluků.Byl mezi nimi i Jason ,který si Arie už očividně všiml. Přiběhl až k drátěnému plotu "Ahoj Ar. Jak dnes je?" "Čauky. Jo,prima. Jak se máš ty?"odpověděla a opřela se dlaněmi o plot.Jason udělal pár kroků směrem k ní,ale brzy se musel zastavit. "Tak co,kámo?Hraješ ještě vůbec?"Jistě. Carl by se bez Jasona nemohl chvíli obejít.Když byl jednou Jason nemocný, Carl nehrál zápas,protože to prý bez Jasona není ono. Není ale jeho pravý kamarád.Všem je dávno jasné,že na Jasonovi tak visí jen kvůli jeho popularitě. Doufá,že když se bude kamarádit s talentovaným fotbalistou,všichni ho budou milovat. "To nevadí,stejně máme s Katt ještě něco na práci. Sejdeme se po škole,dobře?" Jason by teď zřejmě rád byl s Arií,ale jeho tým také nechtěl čekat. "Jasně,dobře.Pa,zlato." "Čau."poslala mu vzdušnou pusu a vydaly jsme se k lavičkám.Toho,za kterým jsem šla jsem poznala už na dálku.Vypadal opět skvěle.V jeho bílých kraťasech vynikaly jeho opálené nohy.A vyzařovala z něj jakási pozitivní aura. "Jsi Christopherem nějaká zaujatá." "Neuvědomila jsem si,že je tu se mnou jasnovidka Aria,promiň."ušklíbla jsem se,abych skryla svou rozpačitost.Sakra.Každým krokem jsme byly o něco blíž a já stále nevěděla,co mám vlastně říkat.Nechám to tedy na Arii. Určitě ví,co má dělat. "Ahoj."pozdravila ho. On vzhlédl od svého mobilu. "Ahoj."Bože! Nikdy jsem netušila,že se budu chovat jako poblázněná puberťačka. Klid,Katt...ani ho pořádně neznáš. "Ahoj" Páni.To slovo vážně vyšlo z mých úst.Jak odvážné. "Chci se ti omluvit za včerejší den.Nebyla jsem ve své kůži.Taky se chci omluvit za tátu.Normálně není tak posedlý" Ale je... "To je v pohodě.Má přece svůj důvod."Usmál se.Ten úsměv mi byl povědomý.Znala jsem ho z mé oslavy.Jakoby se smál jen polovinou obličeje.Jeho oči ale prozrazují,že je ten úsměv opravdový a to je na něm tolik okouzlující. Ale počkat! Opět je na scéně ten důvod. Vsadím se,že je to to stejné,co chtěl táta vyslovit v kuchyni.Co to ale má znamenat? Proč o tom důvodu jako jediná nevím? "A co je ten důvod,jestli se můžu zeptat?" Zatváří se zmateně,což ve mně probudí ještě větší zvědavost. "No...zřejmě tě moc miluje a nechce tě ztratit. Musí tě přece chránit,ne?" Rozpačitě vypadá moc roztomile,ale vážně si myslí,že mu tohle zbaštím? To ani náhodou. Nemůžu ho tu ale vydírat donekonečna. Stejně mi to očividně nehodlá říct. "Jo...tak zase někdy."usměju se a mávnu na něj. "Mějte se." "Co to sakra mělo znamenat?" pustí se do mě Aria,sotva se otočíme. "Nevím,co máš na mysli."syknu směrem k ní.Nechci,aby se do toho pletla.Je to má soukromá věc a ona mě určitě bude navádět abych... "Ten jeho důvod.Neříkej,že jsi si toho nevšimla.Proč jsi se ho na to normálně nezeptala?" Ne Ario vážně za ním nehodlám chodit a stále dokola se ptát na přesný význam jeho slov. "Ale já se ho normálně zeptala.Slyšela jsi jeho odpověď,nebo ne?" Aria nespokojeně zamručí,ale dál už se neptá,za což jsem jí opravdu vděčná.