VIDINA SMRTI 14

Christopher si všiml,že ho stále pozoruji."Máte tady nádhernou přírodu." "Jo,to máme. Když jsme se sem přistěhovali,hodně se mi stýskalo po starém domově. Máma mě jednou vzala na tu velkou horu,na kterou se díváš. Ukazovala mi kopce,řeky a rybníky a přidávala k nim jména. Potom jsme hádaly,za kterým kopcem je náš starý domov. Slíbila mi,že se tam zase někdy podíváme. Přesvědčila mě,že můžu mít dva domovy a že jsou oba nádherné. " Doufala jsem,že když jsem se mu svěřila já,mohl by teď něco povídat o sobě. Zřejmě to ale bohužel neměl v úmyslu. "Můžeme se tam podívat teď." Aria bude muset ještě chvíli počkat. "Jasně." Oba jsme se zvedli a vydali se do předsíně."Cheš půjčit nějakou bundu? Nahoře bude docela zima."Nabídla jsem mu, když jsem se soukala do své větrovky."To není třeba." Já jsem ze své zkušenosti věděla, že to třeba je. Když si ale chce hrát na frajera tak ať si pro mě za mě třeba zmrzne.

   Pomalu postupujeme po příkrém svahu. Jdeme po zarostlé cestičce, po které roky nikdo nešel. Šlahouny maliní a jiných keřů nás tahají za oblečení. Dojdeme až před skalnatý výstupek. Jsem zvědavá,jak si Chris poradí s tímhle. On se ale překvapivě rychle dostane nahoru. Chytí se kamene a začne se přitahovat vzhůru. Svaly na rukou se mu napínají a já ho za to,že si vzal jen tričko nenávidím. Sotva je na rovině, natáhne ruku mým směrem. Moc bych mu chtěla dokázat, že se nahoru dokážu dostat i bez jeho pomoci, ale pohled na tolik míst, kde bych mohla uklouznout a naprosto se ztrapnit mě trochu děsí.  Když se naše ruce střetnou, lehce se zachvěju. Možná je to ale chladem a ne tím, že se mě dotýká kluk s děsně krásnýma hnědýma očima, oříškovými vlasy a senzační postavou. Ano! Určitě je to jen chladem.