VIDINA SMRTI 15

 "Jsme na místě !" Jeho hlas (který zcela jistě také patří k jeho přednostem) mě vytrhne z myšlenek. Pod námi se rozprostírá obrovský rybník. Voda na něm se poklidně vlní, jakoby nevěstila vůbec žádné nebezpečí. Podle hrozivě vyhlížejících výčnělků skály ale soudím, že tohle není až tak bezpečné místo. Otočím se na Chrise stojícího po mé pravé ruce. Zamyšleně se dívá dolů,skoro jakoby si vychutnával hloubku té chvíle,kdy se pod námi rozevřela tak nádherná krajina. Jakoby si tenhle okamžik chtěl uchovat hluboko v paměti.Rád bych si zaskákal." Povzdychne si náhle a dost mě tím překvapí. "Počkej. Ty myslíš jako dolů?" Proboha! Je to sebevrah,nebo co? Nemůže přece vědět,co číhá pod hladinou. A to radši neberu v úvahu tu skálu,o kterou by se mohl poranit. "Jo." Zjevně si všiml,jak na něj vyděšeně zírám. "Neboj se. Mám to tu už prozkoumaný. Chodili jsme sem s partou před 14ti dny každý den." Už už jsem chtěla promluvit,ale on jakoby mi četl myšlenky "Ano.To jste byli zrovna na dovolené. Nechtěli jsme vás rušit."Páni. Nevěděla jsem,že mají k naší rodině takovou úctu. Možná to je ale tím drbem, co jsem letos zaslechla na školních chodbách. Kdosi z mého táty udělal krutého vojáka, který si poranil nohu v bitvě. Přitom jen jel na návštěvu ke svému kamarádovi, který slavil narozeniny. Na oslavě si rozsekl nohu, protože uklouzl po mokré ploše okolo bazénu. Ale proti tvrzení o statečném vojákovi jsem nic neměla a tak jsem se ho nikomu nepokoušela vyvracet."Naší rodině by to určitě nevadilo a navíc... tohle ani není náš pozemek."Rozzářili se mu oči,což ještě víc podtrhlo jeho krásu."Tak bychom sem mohli někdy zajít a třeba si i zaskákat." S ním bych byla ráda,ale to skákání mi do jeho plánu moc nesedělo.