1.Kapitola
Stála jsem se v našem do béžova laděném obýváku.Nebylo to tu zcela stejné,jako obvykle.Nikdy tu není moc uklizeno,ale tohle bylo moc.Na zemi se povaloval roztříštěný květináč ze kterého bezvládně trčela polámaná fialka.Všude kolem byla hlína a zarývala své špinavé všetečné prstíky do bílého koberce.Uprostřed pokoje stál muž,kterého jsem neznala.Byl velice půvabný.Mohlo mu být tak 30 let.U vchodu postávala žena.Byla mi povědomá a to nejen kvůli hojným černým a dokonale rovným vlasům.Nebyla tak sebejistá jako muž a jen netrpělivě přihlížela,jakoby čekala,co muž řekne.„Hej,Debby přiveď sem to dítě.“Vybídl ženu muž.Zmateně se na něj zadívala ,,Ale Derile.K čemu nám bude tohle…“ „Mlč a dělej co nařizuji.Podej to děcko.Její roztomilá tvářička by se nám mohla ještě hodit.“zasměje se pro sebe.Z Debbyina vystupování bylo zřejmé,že má z Derila respekt.Možná až strach.Přiběhla k holčičce a chytla ji za ruku.Nechtěla jít.Nechtěla jít s touhle divnou paní,kterou ani neznala.Bylo mi jí líto.Nesnesu,že se s ní takhle zachází.Protože…protože ta holčička patří mně. „Nechte ji na pokoji!“chtělo se mi křičet,ale nemohla jsem.Jakoby mi pusa zamrzla.Nemohla jsem se bránit té děsné podívané.Musela jsem tiše trpět.Musela jsem se dívat,jak odvádějí to dítě…jak odvádějí moje dítě.A jak se jí vůbec nechce.
S trhnutím jsem se probudila a prudce jsem oddychovala. „Co se děje? Proč křičíš?“vedle sebe vidím zmatený výraz mého manžela.Jsem v šoku. „Nic…“vyhrknu,prudce od sebe odtrhu přikrývku.Vyskočím z postele a běžím chodbou.Kluzké linoleum se mi míhá pod nohama a já neslyším nic,jen moje nepravidelné oddechování a trhavý tep mého srdce.Doběhnu ke dveřím,ke kterým mám namířeno.Rychle je otevřu a vběhnu dovnitř.Je tam…je tam a spinká.Leží ve své růžové postýlce a k hrudi má pevně přitisklého méďu.Moje malá dceruška. Je v pořádku.Přitisknu si ukazováčky na spánky a pomalu si je masíruju.Byl to jen sen.Za sebou uslyším kroky.Nemusím se otáčet.Vím,že je to můj manžel.Položí mi ruku na bok a hladí mne palcem po pánvi. „Zdál se ti zlý sen?“šeptne mi do ucha.Přikývnu.Není to ale nutné.Věděl by to i bez toho.Vždyť už je zvyklý na mé noční můry,které mne pronásledují.Povzdychnu si a otočím se tak,aby mi viděl do obličeje.Přejede mi rukou na záda a dívá se mi utrápeně do očí.Vyčkává a já přesně vím,proč. „Bylo to o Katty. Přišli si pro ni. Debby a její nadřízený.Bylo to tak…živé.“ Kývne.V jeho očích zahlédnu stopu nenávisti. „Nemusíš se jí bát.Na Kattherine ani nesáhne.O to se postarám.“pokusí se o úsměv.Je ale příliš křečovitý na to,aby byl pravý.Obejmu ho.Ani nevím,co bych bez něj dělala.Jedině on mne umí rozptýlit od nejistoty a strachu. „Děkuju.“zašeptám mu do ucha. „Nemáš vůbec za co.“odpoví šeptem.Nevím,jak dlouho tam takhle stojíme.Ale je mi to jedno.Teď nepotřebuji spát.Teď potřebuji cítit jeho teplou náruč.